Jsou příběhy, které člověka zahřejí u srdce. A jsou lidé, kteří do své práce dávají nejen energii, ale i kus sebe. Pavla a její maminka Ivana – obě Bukačovy, každá jiná, a přitom tak propojené. Rozhovor s nimi není jen o tom, jaké to je pracovat s rodinou. Je hlavně o lidskosti, o radosti z toho, že se máte na koho spolehnout. A taky o tom, jaké to je být pyšná – jedna na druhou. Když práce baví, není to jen práce...
Ivana Bukačová (matka): Do společnosti nastoupila už v roce 1986, tehdy ještě do Středočeských vodovodů a kanalizací. Začínala na nástupní praxi, poté pracovala jako účetní pro základní prostředky a investice. V roce 1993 přešla na pozici referentky odbytu, o rok později se stala fakturantkou. Od roku 2010 měla na starosti fakturaci a pokladnu, v roce 2014 převzala vedení fakturace. Od roku 2015 vede zákaznické centrum.
Pavla Bukačová (dcera): Do společnosti nastoupila v roce 2014 jako asistentka ředitele a na této pozici působí dodnes.
- Pracujete obě ve stejné firmě, je to náhoda, nebo záměr?
Ivana: U mě to byla opravdu náhoda. V osmnácti jsem dostala leták do školy – sháněli lidi do Středočeských vodovodů. Trochu se mi nechtělo, váhala jsem, ale bála jsem se, že mi místo někdo vyfoukne. V únoru 1986 jsem se byla představit a formalitou bylo jen předložení maturitního vysvědčení v červnu téhož roku. Nastoupila jsem ještě před maturitou v roce 1986. Pamatuji si, jak mě tehdy přijímal Alexandr Novotný. A o vlastně pár let později ten samý ředitel přijímal i moji dceru.
Pavla: Mamka doma o práci hodně mluvila, a protože pracuje u firmy opravdu dlouho, prostředí jsem znala vlastně odmala. Občas jsme se za mamkou s bráchou zastavili, brali nás tu jako takové malé maskoty. A když jsem byla po škole a odcházela tehdy asistentka na mateřskou, byla to jasná volba.
- Jaké to je pracovat s rodinou? Převládají výhody, nebo spíš výzvy?
Ivana: Já jsem za to, že tu Pavlínku mám, moc ráda. Nejsme spolu přímo propojené prací, ale víme o sobě a vzájemně si můžeme s ledasčím pomoci. Necítím žádné třenice, prostě si vycházíme vstříc jako dobré kolegyně.
Pavla: Mamka pracuje v jiném oddělení, ale částečně některé věci spolu řešíme. Jedna o druhou se můžeme opřít.
- Co vám spolupráce ve firmě dala – osobně i profesně?
Pavla: Mamka je ve firmě čtyřicet let a má obrovské know-how. Vím, že za ní můžu kdykoliv přijít a vždycky pomůže. Rozšíří mi obzory a dá věci do souvislostí. Je pro mě nejen máma, ale i mentor. Každá máme trochu jiný styl, a to nás vzájemně obohacuje.
Ivana: A já si zase chodím k Pavle pro rady ohledně technologických novinek, které už sama denně tolik nesleduji. Ale to, myslím, logicky vyplývá z odlišných generací. Je to vlastně taková generační symbióza. A obdivuji, jak bravurně zvládá organizaci a práci s lidmi.
- Cítíte, že vás kolegové jako matku s dcerou berou jinak?
Pavla: Asi jsou trochu víc ve střehu. Vědí, že jsme rodina. Obě jsme velké perfekcionistky, což na lidi kolem má taky nějaký vliv. Ale obecně tu máme velmi dobré vztahy a bereme se všichni takoví, jací jsme. Chceme sice ty nejlepší výsledky, ale stejně tak i otevřené a dobré pracovní vztahy.
Ivana: Holky v týmu se nám snaží problémy nepřidělávat, spíš naopak. Jsme propojené, učíme se jedna od druhé, a i ostatní kolegové jsou díky tomu, věřím, víc motivovaní.
- Nosíte si práci domů? A ovlivňují rodinné vztahy vaše pracovní rozhodnutí?
Pavla: K našim ano, ale domů jako tak ne. Doma už spíš přepínám. Když je toho na mamku moc, zkusím převést řeč jinam. Ale přiznávám – někdy je těžké ty pracovní trable úplně neřešit.
Ivana: Já si starosti z práce na rohožce nechat neumím, potřebuji to ventilovat. Často je mojí vrbou manžel – diplomat a kliďas, který mi umí ukázat jiný pohled. Občas nás obě krotí, abychom si práci tolik nepouštěly k tělu. Rodinné věci si ale do práce nenosíme. V práci se spíš odpoutám od problémů. Je to vlastně tím, že mě práce baví a odreaguje mě to.
- Co když se neshodnete? Pomáhá rodinné pouto, nebo to někdy spíš ztěžuje situaci?
Pavla: Tím, že přímo nespolupracujeme, společné pracovní konflikty ani nemáme. My se s mamkou vlastně vždycky shodneme nebo najdeme kompromis.
Ivana: Kdyby k něčemu došlo, věřím, že bychom si našly cestu k tomu nejvhodnějšímu řešení v klidu a bez zbytečných emocí.
- Byl nějaký moment, kdy jste na sebe byly opravdu hrdé?
Pavla: Když mamka zvládne náročné případy, které se dlouho vlečou, a vyřeší je s klidem a nadhledem. Nebo když si poradí s technologickými novinkami, snaží se být stále informovaná a ve věci.
Ivana: Největší hrdost jsem cítila při stěhování a reorganizaci firmy – Pavla to celé ukočírovala. Má za sebou i velké projekty jako sloučení divizí vody a tepla v roce 2019. Obdivuji ji, jak zvládá všechno, co má na starosti.
- Máte pro sebe navzájem nějaké pracovní doporučení?
Pavla: Mamce bych doporučila dát věcem víc odstup a nenechat se jimi hned pohltit. Všechno chce čas a nic potom není tak horké, jako to na počátku vypadá.
Ivana: Pavle přeji hlavně klid a pohodu. A kdyby přišly horší dny, ať si připomene, co všechno už zvládla. Občas se člověk musí zastavit a uvědomit si, kolik práce je za ním vidět.
- Doporučily byste práci ve firmě i dalším členům rodiny?
Pavla: Obecně komukoliv ano. U nás v rodině už o tom chvíli přemýšlel bratr, je to skvělý odborník. Moc si ho profesně vážím, ale možná by to nebyla ve spojení s námi ta nejlepší sestava. Ono je vlastně vše, jak má být.
Ivana: My dvě si tady vystačíme. A tohle říkám s láskou a samozřejmě s trochou nadsázky a legrace.
A co si jako poselství z tohoto rozhovoru odnáším já?
Obě mají za sebou roky plné změn – nové ředitele, nové směry, nové výzvy. Dnes jsou vděčné za stabilitu a stejně tak jsou rády, že toho všeho dosud vlastně mohly být součástí. To zastavení se a zamyšlení při rozhovoru vyloudilo i pár slz dojetí a ve mně ještě dlouho dozníval dobrý pocit, že být součástí něčeho opravdového má smysl. V jejich vyprávění je cítit respekt, vzájemná podpora, nadhled i vděčnost. A i když si občas práci domů nosí víc, než by chtěly, dělají to srdcem. Protože je to baví. Protože jim na tom záleží.
