Rodinné vazby na pracovišti mají svoje kouzlo. Když rodina sdílí i práci, vzniká silné propojení. Propojení plné porozumění, respektu i humoru. Maminka a synové. Iveta, Lukáš a Honza Vokřálovi. Tři osobnosti, tři pracovní pozice, jedna firma. Jejich příběh není jen o práci s rodinou. Je o klidu, důvěře, pracovních výzvách, fotbalu i o tom, jaké to je mít vedle sebe někoho, kdo vás dobře zná a chápe i beze slov. Když rodina drží pohromadě, ani pracovní výzvy nejsou překážkou...
Iveta Vokřálová (matka): Do společnosti nastoupila 1. dubna 2015. Začínala na recepci, poté působila ve fakturaci a nyní se opět stará o recepci jako hlavní pokladní.
Lukáš Vokřál (syn): Do společnosti nastoupil 1. listopadu 2012. Pracuje jako vedoucí provozu vodovod Kolín – okolí.
Jan Vokřál (syn): V Energii AG Kolín působí od 1. července 2019 jako provozní montér vodovodu. Do firmy nastoupil po absolvování praxe a brigády během studia.
- Vzpomeňte na své začátky u firmy, je náhoda, že zde všichni pracujete?
Iveta: Lukáš tu byl první, pak jsem nastoupila já – nejdřív na recepci, pak do fakturace a nakonec zpátky jako hlavní pokladní. Honza začínal jako praktikant a nakonec zůstal natrvalo.
Lukáš: Dřív to bylo víc přes známosti, dnes už je situace jiná. Lidi se musejí shánět aktivněji. Ale když to někde funguje, tak si lidi mezi sebou rádi práci doporučí.
Honza: I moje přítelkyně tu teď pracuje. Ale to je vlastně taky náhoda.
- Jaké to je pracovat s rodinou? Má to své výhody nebo spíš výzvy?
Iveta: Máme o sobě přehled, víc si vyhovíme. Každý jsme jinde, ale máme k sobě blíž. A když se potkáme i doma, máme si zase o čem popovídat, protože známe dobře souvislosti.
Lukáš: Jezdíme spolu do práce, to je vlastně dost velká výhoda.
Honza: Jsme z jedné vesnice, tak se potkáváme často. A že je Lukáš můj vedoucí v práci? I to je v klidu. Máme pohodové povahy. Doma to funguje. Tak proč by ne v práci.
- Co vám spolupráce ve firmě dala – osobně i profesně?
Iveta: Když kluci mluví o práci, zajímá mě to. Dozvím se víc o provozu, což mi pomáhá i v mojí práci. Jinak si každý řešíme to své, máme každý už svůj život.
Lukáš: Vídáme se asi víc než dřív. Někdy si postěžujeme, třeba když nás někdo naštve, uleví se nám a jsme zase v klidu.
Honza: S Lukášem jezdíme často na stejné poruchy. Vtipkujeme a pošťuchujeme se. Prostě s humorem jde vždycky všechno líp. Odlehčíme starosti a zároveň sdílíme svoje zkušenosti.
- Cítíte, že vás kolegové jako rodinu berou jinak?
Iveta: Kolegové si z nás dělají legraci, baví se tím, přezdívky ale vlastně nemáme. Občas si my sami řekneme „Hujerovci“.
Lukáš: Spíš je to sranda. Ale o žádný přezdívce zatím nevím. Prostě "Vokřálovci".
Honza: Tady je vůbec hodně lidí, co mají v týmu příbuzné. Takže jsme součást normálu.
- Nosíte si práci domů? A ovlivňují vaše vztahy pracovní rozhodnutí?
Iveta: S kluky moc ne, ale s Honzovou přítelkyní si často povídáme. Holky si víc řeknou.
Lukáš: S Honzou si občas něco řekneme, ale žádné porady doma nemáme.
Honza: Oba s bráchou hrajeme fotbal, i za firmu. Tak se doma řeší vlastně víc ten fotbal než práce.
- Co když se neshodnete? Pomáhá rodinné pouto, nebo to někdy spíš ztěžuje situaci?
Iveta: S kluky se pracovně moc nepotkávám. Ale oba mají podle mě dobré povahy a i v práci měli vždy fajn vedení. Tak ani žádné problémy nebyly.
Lukáš: Hrajeme spolu s bráchou i fotbal a nikdy jsme se ani na něm nepohádali – v práci to máme stejně.
Honza: Shodneme se vždycky. Klid je za všech okolností základ.
- Vnímáte mezi sebou generační rozdíly? Inspirujete se navzájem?
Lukáš: Mladí jsou víc otevření změnám. U starších je přijímání změn obecně asi pomalejší.
Iveta: V technologiích jsou kluci určitě dál. Ale ráno jezdit spolu do práce je někdy úplně jiná výzva.
Honza: No jo no. Mám problémy s dochvilností – to máma rozhodně ne.
- Kdy jste na sebe byli opravdu pyšní?
Iveta: Jsem pyšná, jak se kluci vypracovali. Obzvlášť Lukáš, který má zodpovědnou pozici. Potěší mě každá pochvala od jejich vedoucích. To se mámě hezky poslouchá.
Lukáš: Vždycky mám radost, když se nám něco společně povede.
Honza: Já jsem pyšný hlavně na mámu, že nás sem dostala. Myslím hlavně díky její podpoře. A vlastně jsem pyšný i sám na sebe :-).
- Máte pro sebe nějaké doporučení?
Lukáš: Mámě ani bráchovi do práce mluvit nemusím – každý si řeší to své a dělá to dobře.
Honza: Máma by mohla přestat kouřit :-). A Lukáš by mohl být někdy trochu ostřejší. Ale chápu, proč je takový.
Iveta: Hlavně ať jdou kluci dál, mají na to. Jsou šikovní. A oba zvládli školu při práci na jedničku.
- Umíte si představit, že byste spolu nepracovali?
Iveta: Chyběli by mi. Jsme na sebe zvyklí, jsem hodně rodinný typ.
Lukáš: Zvykli bychom si, ale takhle je to lepší.
Honza: Všechno je jen o zvyku. Ale teď je to fajn.
- Doporučili byste práci u nás i dalším členům rodiny?
Iveta: Doporučuji ji ráda, ale vždycky to vyjít nemusí. Musí si sednou čekávání člověka s možnostmi firmy. Synovec tu chvíli byl, ale moc to nefungovalo, tak je teď spokojený jinde.
Lukáš: Firma se o nás stará, je tu spousta akcí. Mám dobrý pocit z toho, jak se nám tady vede, tak to chci říct i dál.
Honza: Doporučil jsem to už spoustě kamarádům. Tady je to zlatý.
A co si z tohoto setkání odnáším já?
Rozhovor s Vokřálovými byl jako obyčejné povídání u kuchyňského stolu. Přirozený, upřímný, s nadhledem i lehkostí. Jejich vztahy působí klidně a pevně. Stejně jako jejich postoj k práci. Nehoní se za velkými gesty, ale dělají věci opravdově. Obdivuji jejich schopnost fungovat společně, aniž by si překáželi. Je v tom síla rodiny, která ví, že se jeden na druhého může spolehnout nejen doma, ale i v práci. A právě v tom je možná to největší kouzlo. Když něco drží pohromadě uvnitř, drží to i navenek.
